Nezávislá iniciativa Síť k ochraně demokracie od roku 2019 ve spolupráci s desítkami expertů a expertek monitoruje stav demokracie v Česku a vyhodnocuje možná rizika. Z této perspektivy nyní analyzujeme nově zveřejněný návrh programového prohlášení koalice Hnutí ANO, SPD a Motoristé sobě. Zaměřujeme se na 3 klíčová témata, která na základě mapování potenciálních hrozeb aktuálně představují největší rizika pro českou demokracii: zvýšený politický tlak na média veřejné služby, nedůvěřivý vztah k občanské společnosti a změna zahraničněpolitické orientace.
V návrhu programového prohlášení nastupující vláda avizuje „zrušení poplatků za veřejnoprávní média“ a „další legislativní změny, které povedou k aktualizaci definování veřejnoprávní služby, efektivnějšímu využívání zdrojů a odstranění duplicitních nákladů“. Prohlášení sice neobsahuje podrobnosti, ale volební programy hnutí ANO i SPD přímo slibují převedení financování médií veřejné služby pod státní rozpočet a také sloučení České televize, Českého rozhlasu (a v případě programu SPD i České tiskové kanceláře) do jednoho subjektu.
Zastánci navrhovaných změn tvrdí, že současný systém je neefektivní a administrativně náročný. Financování prostřednictvím státního rozpočtu podle nich představuje jednodušší model, který funguje v řadě evropských zemí. Podobně obhajují i záměr sloučit jednotlivé instituce — očekávají úsporu nákladů a odstranění duplicit, odkazují přitom na příklady velkých veřejnoprávních organizací, jako jsou BBC či ORF (souhrnně např. zde).
Přestože konkrétní podoba reformy financování médií veřejné služby zatím není známa, je namístě připomínat možná rizika, zejména ta, která by mohla ovlivnit jejich nezávislost na politické moci. Současný systém televizních a rozhlasových poplatků má v České republice dlouhou tradici a představuje stabilní a transparentní rámec financování. Jeho výhodou je vysoká míra odolnosti vůči politickému vlivu: výše poplatků je pod veřejnou kontrolou, což přispívá ke zdrženlivému přístupu politické reprezentace. Dokladem této stability je i dvacetileté období, během něhož se výše poplatků neměnila. Alternativa, která by například přímo navázala financování médií veřejné služby na státní rozpočet, může tuto stabilitu narušit a otevřít prostor pro nepřímý politický tlak, zejména prostřednictvím rozpočtových úprav či omezování prostředků.
Kvalita a nezávislost veřejnoprávních médií souvisí s celkovou politickou kulturou. Ta naše je primárně středoevropská, nikoli severská či západoevropská. Jak ukazují zkušenosti ze sousedních zemí (tedy Slovenska a Maďarska), převedení financování veřejnoprávních médií pod státní rozpočet s sebou nese výrazná rizika oslabení jejich nezávislosti. Na Slovensku vedlo státní financování ke snížení kvality a větší závislosti na vládě, v Maďarsku bylo ovládnutí médií jedním z důležitých kroků k rostoucí dominanci Orbánovy autokratické vlády. K argumentu severskými zeměmi je třeba dodat, že i Finsko a Švédsko, dvě země s rozvinutou politickou kulturou a tradičně vysokým respektem politiků vůči svobodě médií, se v obavách o nezávislost rozhodly nefinancovat média veřejné služby přímo ze státního rozpočtu, ale prostřednictvím speciální samostatné daně, kterou platí občané i firmy a která putuje přímo médiím veřejné služby, nikoliv do státního rozpočtu.
Plán sloučit Českou televizi, Český rozhlas a případně i Českou tiskovou kancelář do jedné organizace by mohl vést k okamžitému konci aktuálního vedení všech tří organizací a také jejich kontrolních orgánů, a otevřel by aktuální politické reprezentaci možnost obsadit všechna uvolněná místa v radách osobami dle vlastního výběru. Slovenská zkušenost zároveň ukazuje, že úspory v případě sloučení jsou nejisté a zanedbatelné, což potvrzují i tuzemští mediální experti a manažeři (souhrnně např. zde).
Veřejnoprávní média mají pro fungování demokracie svou nezastupitelnou hodnotu – mají přísná pravidla pro vyváženost, dávají ze zákona prostor menšinovým perspektivám, vyvažují segment komerčních médií a svou důvěryhodností posilují kvalitu veřejné debaty proti náporu dezinformací. Navzdory všem relevantním výtkám k jejich fungování zůstávají Česká televize a Český rozhlas nejdůvěryhodnějšími tuzemskými médii a obstojí kvalitou své práce i v mezinárodním srovnání. O to lépe je třeba zdůvodnit cíl a smysl zamýšlených reforem. Zkušenost ze sousedních zemí zřetelně ukazuje reálná rizika.
„Média veřejné služby mohou být skutečnou pojistkou demokracie jen tehdy, pokud si uchovají nezávislost na politické moci. Systém samostatných organizací financovaných přímo občany je osvědčený a funkční – a pokud něco funguje, není důvod to měnit. Jakákoli případná změna musí být koncipována tak, aby neoslabovala záruky, na nichž nezávislost médií veřejné služby stojí.“
– Mgr. Marína Urbániková, PhD., socioložka médií, Masarykova univerzita
Návrh programového prohlášení v několika bodech počítá se zapojením nevládních organizací do realizace programových bodů nové vlády. Zároveň je z návrhu zřejmý i nedůvěřivý postoj vůči občanské společnosti, která se v deklaratorní rovině projevuje například silnou poptávkou po transparentnosti. Návrh ohlašuje zřízení veřejného registru všech dotací pro neziskové organizace, povinnost NNO transparentně zveřejňovat své konkrétní výdaje, či povinné označování organizací, které “jsou financované ze zahraničí”. Návrh se zároveň vymezuje vůči vlivu části občanské společnosti na veřejný život. Předpokládá zastavení dotací pro NNO, “které blokují rozvoj a investice” a klade důraz na to, že školy “musí zůstat prosté ideologických vlivů i působení politických neziskových organizací”.
I v tomto případě nám zahraniční zkušenosti ukazují, že stigmatizace občanské společnosti (např. jako “politických neziskovek”, jako aktérů financovaných ze zahraničí prosazujících nejrůznější “pochybné” zájmy nebo těch, kdo zneužívají veřejné finance) patří do souboru taktik, které autoritáři využívají s cílem zpochybnit legitimitu účasti občanské společnosti na veřejném dění a umlčet kritické hlasy. Z návrhů nové vládní koalice není jasné, na jaké reálné problémy vláda cílí. Rozhodnutí vlády nefinancovat prostřednictvím dotací určité aktivity či veřejné politiky je zcela legitimní. Nicméně v kontextu rétoriky, která práci minimálně části občanské společnosti prezentuje jako nežádoucí (a označuje je za “politické”, “ideologické”, “rozvoj blokující”), tyto návrhy považujeme za velmi problematické. Zpochybňují totiž legitimní zájem občanské společnosti aktivně se zapojovat do veřejného života a ovlivňovat jej, a to včetně formulace vlastních návrhů či veřejné kritiky těch, kdo vládnou.
Pokud jde o transparentnost NNO, každá z právních forem NNO má jasně vymezené povinnosti, podléhají zákonné registraci, účetní kontrole a dalším požadavkům na veřejnou transparentnost. Není zřejmé, že by tato oblast představovala neřešený systémový problém. Nevládní organizace navíc čerpají pouze zlomek objemu všech veřejných dotací. Opatření, která by v tomto směru cílila pouze na “neziskové organizace” či “politické neziskové organizace”, tedy lze vnímat jako diskriminační a podkopávající princip rovného zacházení.
Další bod z návrhu programového prohlášení – povinné označování financování ze zahraničí – je hlavním požadavkem původně ruského zákona, který v různých podobách využívají politici se záměrem stigmatizovat aktéry, kteří čerpají legální zdroje financování ze zahraničí, včetně těch evropských (přičemž český stát sám evropské veřejné prostředky čerpá). Podobný zákon byl přijat v Maďarsku. Evropský soudní dvůr v případu Evropská komise vs Maďarsko jej v roce 2020 označil za diskriminační, stigmatizační a “porušující svobodu sdružování a volný pohyb kapitálu v rámci EU”. Záměr označovat nevládní organizace za “zahraniční agenty” před časem formulovala mj. vláda Roberta Fica na Slovensku a podobné návrhy známe také ze zemí, jako jsou Gruzie či Bělorusko. Upozorňujeme, že tento bod návrhu programového prohlášení je třeba vnímat v širším kontextu, kdy jsou podobná opatření pod pláštěm transparentnosti zneužívána jako nástroj šikany, stigmatizace a represe občanské společnosti.
„Financování neziskových organizací v České republice je dostatečně transparentní. Jakékoliv další povinnosti by zatížily nejen tyto organizace, ale i poskytovatele dotací. Představa, že bude uložena povinnost explicitně označovat příjem dotací ze zahraničí, vyvolává předlistopadového ducha, kdy vše, co bylo spojeno se zahraničím, bylo apriori podezřelé. Zcela absurdní je představa, že stát, který je členem Evropské unie, bude chápat granty z Evropy jako zahraniční dotace.“
– Anna Šabatová, bývalá veřejná ochránkyně práv, garantka Sítě
Návrh programového prohlášení výrazně akcentuje suverenistický, národovecký aspekt evropské spolupráce. Vztah k EU je formulován primárně negativně (“nepřesunovat”, “nepřipustit”, “nepodílet se”). Ze zahraničněpolitických vztahů je akcentována “obnova a posílení narušených vztahů v rámci Visegrádské skupiny”. Je přitom zjevné, že spolupráce v rámci Visegrádu je v posledních letech, a to minimálně od začátku plnohodnotné vojenské invaze Ruska na Ukrajinu, na politické úrovni fakticky nefunkční. Chybí jí totiž reálný základ a sdílená vize či alespoň společné vnímání zahraničněpolitické a bezpečnostní reality v okolí střední Evropy. Slovensko a Maďarsko udržuje na vládní úrovni vstřícný vztah vůči Putinovu režimu, zatímco Polsko je jedním z evropských lídrů v podpoře Ukrajiny. Případná bližší orientace na Maďarsko a Slovensko by v praxi znamenala komplikovanější vztahy jak se sousedním Polskem, se kterým má česká vláda strategické partnerství, tak i se zbytkem EU.
Ruská bezpečnostní hrozba vůči ČR i Západu v širokém smyslu, jak o ní hovoří například Bezpečnostní strategie ČR z roku 2023, se do programu nedostala ani jednou. Respektujeme právo nové vlády formovat českou zahraniční politiku svým vlastním způsobem, je však třeba vnímat a otevřeně pojmenovat skutečná rizika s ohledem na jejich možné reálné dopady na bezpečnost České republiky.
Tématu pro evropský kontinent zásadnímu – zajištění míru a bezpečnosti v Evropě – věnuje programové prohlášení jedinou, málo říkající větu: “Budeme podporovat diplomatické kroky vedoucí k ukončení války na Ukrajině a eliminaci rizik války v Evropě.”
Kombinace agresivního Ruska a nevyzpytatelné politiky Spojených států pod vedením Donalda Trumpa vytváří bezprecedentní výzvy pro celou Evropu, a tedy i pro Česko. Jak na tuto situaci bude reagovat nastupující vláda? Předložené programové prohlášení, bohužel, nedává na tuto klíčovou zahraničněpolitickou otázku jasnou odpověď. Přináší jen nepřímé indicie, že nastupující vládě mohou být bližší suverenistické postoje Orbánovy a Ficovy vlády, než silná a akceschopná Evropa. To je třeba brát v aktuální náročné geopolitické situaci jako relevantní, znepokojující riziko.
“Programové prohlášení vlády v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti podceňuje ty nejzásadnější výzvy v podobě agresivní imperiální politiky Ruské federace, která již více než dekádu vede válečný konflikt proti sousední Ukrajině. Odpověď v podobě posílení transatlantické vazby a koordinace s regionálními spojenci sice dává smysl, nicméně bez silnější provazby na další evropské spojence a podobně smýšlející hráče na mezinárodním poli bude vždy značně omezená. Právě proto potřebuje Česko zůstat důvěryhodným a akceschopným spojencem s důrazem na tradiční pilíře české zahraniční politiky.”
– Mgr. et MA Pavel Havlíček, analytik Asociace pro mezinárodní otázky
Anna Šabatová, bývalá veřejná ochránkyně práv, garantka Sítě k ochraně demokracie
Lída Rakušanová, novinářka, garantka Sítě
Rut Kolínská, zakladatelka hnutí mateřských center v ČR, garantka Sítě
Edvard Outrata, bývalý předseda ČSÚ, bývalý senátor, garant Sítě
Marína Urbániková, socioložka médií, Masarykova univerzita
Lenka Waschková Císařová, medioložka, Masarykova univerzita
Lenka Vochocová, medioložka, Univerzita Karlova
Petra Wunschova, ochrana děti, ředitelka Centra LOCIKA
Jan Gregor, ředitel, Svět neziskovek, z. ú., rozvoj neziskových organizací
Magda Faltová, ředitelka, Sdružení pro integraci a migraci
Jitka Doubnerová, manažerka v neziskovém sektoru, MAS Frýdlantsko, z.s.
Jitka Jelínková, právnička, právo na informace a účast veřejnosti
Marie Sciskalová, právnička, Fakulta veřejných politik v Opavě
Lenka Gulová, sociální pedagožka, Masarykova univerzita
Marie Bohatá, předsedkyně Společnosti pro etiku v ekonomice, podnikání a správě
Robert Jahoda, ekonom, Masarykova univerzita
Markéta Švarcová, socioložka, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
Pavel Havlíček, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Karel B. Müller, politolog, CEVRO Univerzita
Jan Snopek, analytik, předseda Platformy pro sociální bydlení, z. s.
Jana Miléřová, ředitelka Glopolis a koordinátorka sítě NeoN
Jana Smiggels Kavková, advokační expertka, RUBIKON Centrum
Propojujeme všechny, kdo stojí o zdravou demokracii a chtějí ji chránit. Napříč republikou i názorovým spektrem.
Kontakt pro média:
Robin Ujfaluši
koordinátor expertizy Sítě k ochraně demokracie, iniciativy koordinované analytickým ústavem STEM
E: robin@ochranademokracie.cz, W: www.ochranademokracie.cz
